Jdi na obsah Jdi na menu

Příběh pro úsměv :-)

Příběh z týdeníku Květy z roku 1994

 

Milý vole

Od té doby uplynulo dvakrát deset let a pár roků. Byl Adventní čas a já šila závěsy, aby doma o Vánocích bylo útulno. Můj syn čtvrťáček se vrátil ze školy. Odebral se do svého pokoje, kde stála kachlová kamna. Z otevřených dveří se ozvalo: " Vole, tady praskla kachle!"  Podobná oslovení pro mé uši nejsou, postrádají na libuzvučnosti. Přemýšlela jsem proto, jak synka odnaučit zlozvyku. Hlavou mi problesklo, že když na "vola" zareaguji zákazem, určitě se to mine kýženým účinkem. A tak jsem na to šla jinak. 

Manžel se vrátil z práce, povečeřeli jsme a já zasedla za šicí stroj. Muž se synem za drnčení šicího stroje sledovali Večerníček. Po pohádce jsem zvedla oči od šití, významně jsem mrkla na muže a už to začalo ;-) " "Vole, uvař mi kávu, prosím líbezným hlasem. Nejprve se nic nedělo, žádný pohyb nenastal. Moje žádost se obešla bez reakce přítomných. Po chvíli můj choť šťouchl loktem do synka a dí:" "Vole, to patřilo Tobě" 

Jdi uvařit kafe". Když jsem kávu dostala, následovalo poděkování:" Děkuji Ti milí vole"". Druhý den odpoledne se syn vrátil ze školy a já hned spustila :" Ahoj Vole, jak bylo ve škole? "  - "vole, to je dobře, že jsi dostal jedničku z matiky", - "vole, vynes koš", "vole, pojď jíst", "vole jdi se okoupat", "vole dobrou noc"...Volem se to u nás jen hemžilo...Takhle jsme "volovali" po čtyři dny. Pátý den to syn nevydržel a povídá : "Mami prosímtě, už mi tak neříkej, nedá se to poslouchat. Já to říkat přestanu. Šestý den mě navštívila kamarádka. Po uvítání jsem se jí zeptala: "vole, dáš si kafe?" Dodnes vidím ty její oči, lezoucí z důlků. Vše jsem ji s omluvou vylíčila. A přiznávám, že nějaký čas jsem si při oslovování musela setsakramensky dávat pozor, abych "vola" nevypustila z úst. Od těch časů se u nás " nevoluje".

 

Jarmila Skokanová, Ústí nad Labem